Co o nás píšou (SUPER.CZ)

Jak se Rozikruz pokoušel stopovat nevěrnou manželku. Ne svoji

Pondělí 1.9. 2008, 20:00

Krásné ženy, střelba, honičky v autech. Náš redaktor udělal bleskovou kariéru u detektivní agentury a možná jde i po vás!

Sledovat člověka je zvláštní pocit - jako byste dělal něco zakázaného. Nazrzlá hnědovláska na displeji telefonu nic nezákonného neprovedla - jen možná souloží trochu víc a jinde, než by se líbilo manželovi. Tomáš Chobotský, šéf a majitel společnosti Alfa, si podobné otázky neklade.

Dostal zakázku, takže dělá to, co obvykle. Ostatně sledovat amatérku je celkem jednoduché a zvládne se to ve čtyřech lidech. „Jednou jsme šli po chlápkovi, který dřív pracoval pro Mosad, a na toho jsme se nechytali ani ve dvanácti. Vycházel zadníma dveřma, dokázal se v obchodě ztratit mezi regálama a zmizet, měl to prostě v krvi.“ Přestože zrzka není zrovna složitá kořist a s mezinárodní špionáží nejspíš nemá nic společného, detektiv Rozikruz si připadá velmi dobrodružně.

Jeho kariéra v bezpečnostní agentuře Alfa (specgruppa „A“) totiž připomíná raketu. Předevčírem dostával v rámci přijímače kolenem do hlavy a střílel ze samopalu, včera bránil napůl opuštěnou fabriku před sběrači kovů a jako člen zásahového komanda vyjížděl k napadenému objektu - a dnes postoupil mezi elitní sledovací tým. Ve chvílích, kdy se tajně objevoval v redakci a vzápětí neznámo kudy mizel, o svém novém šolichu vyprávěl velezajímavé věci. Takže jestli si chcete hrát na detektiva a nemáte nervy na policejní akademii, trochu jsme vám prošlápli cestu:

Kliky, lokty, kolena

Bylo mi to jasné už na základně, v berounské kanceláři. Právě se vrátil jeden ze zaměstnanců s krvavým ksichtem a chtěl to uznat jako pracovní úraz. Jste sám v prázdné továrně, ozbrojený jen teleskopickým obuškem, a najednou proti vám vyrostou ze země tři snědí zájemci o měděné cívky.

Co uděláte? Jo, trochu brutální síly v téhle práci určitě využijete. A přijímač podle toho vypadá. A protože šéf vypadá jako král vyhazovačů, rozdává zájemcům nakládačky osobně. Půl hodiny mě drtil rychlokurzem thajského boxu, předvedl kouzlo s nožem („přes břicho, hrudník a pak třikrát bodnout do podpaží“) a pak zahájil tělocvičný test:

1. 60 kliků za 3 minuty
2. 80 sklapovaček za 3 minuty
3. 15x zvednout činku o váze 50 kg
4. 10x vyběhnout do 3. patra s padesátikilovou zátěží.

Není podstatné, jak jsem dopadl. Tak nějak zdálky jsem zaslechl, jak říká fotografovi, že by mě v podstatě i vzal - a bylo jasné, že přede mnou vyvstává skvělá akční budoucnost. Mohl bych se stát jednačtyřicátým členem „specgruppy A“, tak se původně jmenovala elitní složka KGB, která chránila prezidenty říše zla. Za normálních okolností bych ještě musel na kurz zdravovědy a právního minima ve společnosti Trivis, povinný pro všechny zaměstnance bezpečnostních agentur.

„Stojí sedmičku a platím ho já,“ vysvětlil mi šéf. „Taky by sis musel vyběhat plno papírů, jako je výpis z trestního rejstříku, zdravotní prohlídky, fotky na průkaz... Přes tohle stadium se dost nováčků nepřekulí a delší dobu zůstane tak jeden z pěti.“ Ostatně chlápek s krvavým ksichtem z kanceláře dostal výpověď, hned jak jsme se vrátili z oběda. Po svém údajném zranění z boje nepočkal na policajty a vypadá to, že místo ostrahy byl v hospodě a dostal tam přes hubu. Já ovšem fasuju uniformu v podobě taktické vesty a modrého trika s límečkem a jdu na střelby.

Zbrojní pas nemám, což je škoda. Nejen proto, že mě pravděpodobně čeká ponižující pohled na neporušený terč, ale každá dovednost navíc se projeví na výplatní pásce. Honza, služebně nejstarší člen specgruppy, který funguje jako šéfův asistent, bere po dvou letech kolem dvaceti tisíc čistého. „Záleží na tom, kolik odpracuješ hodin, pevný platy tady nemáme,“ poznamenal šéf se samopalem v ruce. Naložili jsme ještě brokovnici, pistoli Glock 17 a vyrážíme do jednoho z lomů v okolí Berouna, v nichž si místní galerka vyřizuje účty. My ovšem míříme do normální střelnice, kde divní lidé střílejí z divných zbraní.

„Když mě viděl, pochcal se.“

Něco na tom je: ve vestě ověšené náboji a se zbraní v ruce si připadáte jako akční hrdina. Aspoň na chvíli. Po víceméně neúspěšných pokusech pokořit terč z glocku a jedinou povedenou salvou z brokovnice na ocelový talíř mě rambovská nálada rychle přešla. Vedle totiž střílel starší manželský pár ze samopalu, vzor 52. „Miláčku, koliks dala?“ chtěl vědět pán s vizáží učitele fyziky v důchodu. Paní, kterou byste spíš čekal u pokladny v obchoďáku, opáčila, že nejhorší byla osmička, na což jsem si později se samopalem u tváře několikrát vzpomněl, protože můj terč zůstal po celou dobu palby v bezpečí.

Začátečníkům by nejspíš vyhovovala černá brokovnice Remington - má takový rozptyl, že na hlavni nenajdete žádná mířidla a pálíte prostě „přibližně tím směrem“. A když vám do komory zaklapne něco jako plastový hrnek naplněný olověnými koulemi na zastavování aut, v podstatě se nemůžete netrefit. „Hele, ty by ses mi nejlíp hodil do banky nebo na sledovačky. Gorily v bankách nemaj rádi a tobě dát oblek, berou tě okamžitě. A taky bys moh dělat chodce na sledovačkách - jsi takovej nenápadnej typ.“ Jenže když druhý den s pohledem Phila Marlowa přicházím do práce, čeká mě jiný tanec. Prestižní post hlídače bývalé Prefy Hýskov.

Starobylá tovární hala betonárny, spousta archaických strojů, staré kádě s olejem a lokomotiva zaparkovaná na totálně slepé koleji. Pokud nejste příliš opilý, nevadí vám prach a orientujete se v hodinách, měl byste to zvládnout. Máte zaprášený kancl 2 x 3 metry, posloucháte hudbu ze zaprášeného rádia a každou hodinu a půl po zaprášené podlaze obcházíte celý ten zaprášený bordel. Čipovou tužku přikládáte na body rozmístěné po trase, abyste měl za co dostat zaplaceno, a snažíte se nespadnout do montážních děr.

Nejdřív míjíte zaprášené Ukrajince, kteří makají černou směnu, a pak už jste v celé té obří fabrice úplně sám a přejete si, aby to tak zůstalo. „Občas tu máme problémy s cikánama, co choděj krást materiál,“ vysvětluje místní hlídačský veterán a ukazuje na pochybně vypadající špinavé kostky, které byste odnesl v nákupní tašce. „Třeba támhle - to je čistá měď a stojí to padesát tisíc... Jo a jednou jsem tu měl sprejery. Roztahovali montpákama plot, jenže já čekal na druhý straně - jak tam první z nich strčil hlavu, hned ji dostal ocelovou tyčí, takže si ho vodtáhli a byl klid.“ Během mé směny se nic nestalo, ale jestli máte chuť porvat se v technologicky malebném prostředí s přesilou sběračů kovů - džob pro vás.

Po návratu na základnu se adrenalin přece jen dostavil. Na pultu centrální ochrany se rozeřvala siréna a systém automaticky rozeslal příslušné esemesky. Tříčlenné komando naskákalo do vyčipovaného audi o obsahu 4,2 litru a dvoustovkou vyrazilo po plzeňské dálnici, aby po patnácti minutách a mnoha kilometrech zjistilo, že v odlehlé hájovně jen někdo zapomněl zavřít okno a zásahovku zavolal vítr. Výjimečně - obvykle se na téhle samotě čile loupí. „Jednou jsem dorazil v noci v maskáčích se samopalem a v kukle. Chlap stál akorát ve vokně a držel televizi.

A jak mě viděl, na místě se pochcal a pak jsem na něm musel čtvrt hodiny klečet ve sněhu, než přijeli místní policajti. Jenomže ti zjistili, že jsme padesát metrů ve vojenským prostoru, takže jsem na něm musel klečet ještě další hodinu a čekat na příbramský. Byla mi docela kosa a tomu chlápkovi pode mnou taky.“ Takových výjezdů v revíru od Berouna až po Lipence podniknou lidé z Alfy několik denně. Někdy to pachatel pustí do kalhot, někdy ne, někdy se vůbec nenajde, ale klient platí svých 550 korun měsíčně a má nárok na trochu pozornosti. Jiní zákazníci ovšem platí mnohem víc a pozornost vyžadují maximální - ale ne pro sebe. Tušíte správně - sledování a lov nevěrných žen a jiných podezřelých jedinců.

Horká stopa

Postarší bohatý chlápek má dojem, že se mezi nohama své ženy s někým střídá. A chce mít jistotu. Na konci téhle úvahy je naše ranní porada nad fotkou sympatické třicítky a rozdělování úkolů. Jakmile během příštích tří dnů vyjde na ulici, nikdy nebude sama. „Takže jako obvykle: dvě auta, dva chodci, dva řidiči.

Odchytneme ji v jedenáct v Šestce, má tam domluvený nehtový studio.“ Šéf je automaticky řidič, protože s jeho výstřední vizáží by sledovačka nejspíš skončila výkřikem hrůzy a úprkem domů k manželovi. Ven musí nenápané typy, jako jsem já a Honza. O. K., vyrážíme. Všichni máme mobily s kvalitními foťáky a později budeme ve spojení přes konferenční hovory.

10:47 > Ruzyňská Šestka. Šéf se mnou parkuje na střeše, druhá dvojice slídičů v podzemní garáži. Obchoďák je teď dopoledne skoro prázdný, což znamená velkou opatrnost. Jdu ven a čekám před nehtovým studiem. Ještě že máme mobily, foťák můžu schovat, stejně je tu zákaz focení a nechci mít potíže se zdejší ochrankou.

11:02 > Přišla. Je to ona! Člověk si připadá, jako když mu zabere ryba, ale stejně je tu ještě pachuť, kterou na začátku zná každý špeh. Na patře jsme jen my dva, což není ideální, takže fotím a sjíždím po schodech o podlaží níž, proti mně jede Honza. Musíme se vystřídat, mohla si mě všimnout. Vracím se k šéfovi do auta. Čekáme, žvaníme o tom, jak si specgruppu „A“ kdysi najal Železný na Vávru, štěnice, prohrabávání odpadků, honičky A8 versus třílitrová Alfa Romeo.

12:19 > „Vyšla z nehtů a jde si sednout naproti do kavárny.“ „Jsou tam obsazený další stoly?“ „Jenom dva.“ „O. K., sedni si tam a sleduj ji přes notebook.“ Není to zrovna předpisové, ale chci si to jít omrknout. „Fajn, dělejte, že máte obchodní schůzku.“

12.30 > Jsem nervózní jako svině, vestibuly jsou pořád skoro prázdné, mám pocit, že místní ochranka sedí u monitorů a směje se mi. A to bych teoreticky mohl ještě lézt přes plot k rodinnému domku, nakukovat do oken a fotit. Včera to vypadalo jako adrenalin, dnes si to nedokážu ani představit.

Lézt přes plot na cizí zahradu? Co sousedi? Co policajti? Honza vstává a podává mi ruku, blíží se pingl. Zrzka na displeji počítače popíjí kávu. Nijak zvlášť se nerozhlíží, nezdá se, že by na někoho čekala. Objednal jsem si kolu a hned platím, později nemusí být čas.

12.47 > Buď schůzku neměla, nebo nikdo nepřišel, v každém případě platí. Zvedám se a jdu se opřít nad eskalátory, předstírám, že píšu esemesku. Jede dolů, takže ji fotím seshora. Rychle se vracím do auta, jde za ní Honza.

12.51 > „Je dole v garážích, sedá do bílé astry.“ „Jedem.“ Zatím všechno O. K., tohle je její auto. Teď nám nesmí zmizet.

12.53 > Máme ji. Míří na plzeňskou dálnici. Necháváme mezi sebou jedno auto a poklidně jedeme na Plzeň. Občas se prostřídáme s druhým autem.

13.14 > Problém. Sjíždí z dálnice na okresku a my musíme natvrdo za ní. Žádné stínící auto není k dispozici, tak aspoň zvětšujeme vzdálenost. Konečně křižovatka a šraňky. Ochotně pouštíme frajera v golfu, ale vecpe se tam ještě náklaďák. Takže nám astra na chvíli zmizí, což může být problém. Náklaďák se na úzké silnici nedá předjet a na protrubování nereaguje. Nakonec brzdí, naštěstí proto, že bílá astra odbočuje vlevo. Úzká ulice do zástavby. Zjevně konečná. Dál nemůžeme, po pár metrech parkujeme, z auta vyskakuje Honza, jde za ní.

13.28 > „Zazvonila u bytovky a jde dovnitř. Mám ji vyfocenou,“ hlásí chodec. „O. K., vezmi ještě jméno ulice a číslo baráku, auto přijede k tobě, budeš hlídat vchod.“ Přes plot se nepoleze, naštěstí, bude se čekat. Nejspíš dlouho. Nevíme, kdo jí otevřel ani co se děje uvnitř, a klienta zajímají jen fotky. Líbání, případně sex přes okenní tabuli. Důkazy. „Bez fotek jsme vyřízení, i kdybychom viděli, jak se s někým muchluje, klient nám bez důkazů nebude věřit. A kdyby nám úplně zmizela, namáhali jsme se zbytečně, protože klientovi nemůžeme předložit nic konkrétního.“

Druhé auto pomalu vjíždí do ulice, parkuje na dohled bytovky a začíná čekání. Možná hodinu, možná deset, možná až do rána. Což pro mě znamená konec akce. Nemám s sebou dost koblih v papírových pytlících, chce se mi na záchod a posedávání v zaparkovaném autě mě neláká.
Šéf mě hodil na základnu, a když odjíždím, dívám se do zrcátka častěji. Ne že bych někomu stál za 1200 korun na hodinu (plus náklady), ale nikdy nevíte. Nikdy nevíte, koho máte za zády - což je nakonec jedno. Protože jestli vás právě nevykopli z Mosadu, stejně jste nakonec bez šance.

P. S.: Po třech dnech sledování naše zrzka přece jen unikla. Milenec má možná dovolenou, nebo se nescházejí tak často. Paroháčovi v každém případě došly prachy, z čehož vyplývá, že žárlivost je jednak skvělý kšeft pro detektivy a kromě nervů se za ni platí velmi dlouhými penězi.

Devatero soukromého oka

• Nestoupejte si ve frontě za sledovanou osobu ani před ni.

• Žádný nápadný parfém nebo oblečení.

• Nestůjte za ní před výlohou, všimne si vás v odrazu.

• Při sledování v autě nechávejte odstup a další auto. Když bude odbočovat a vyhodí blinkr, včas si toho všimnete.

• Mějte vždycky připravené náhradní baterie do foťáku nebo telefonu.

• Potřebujete minimálně dvě nenápadná auta a dva chodce. Pozor na sledování v centru měst, špatně se tam parkuje.

• Když vejde do domu, jedno auto musí zůstat stát na začátku, druhé na konci ulice.

• Do tramvaje a metra nastupujte na poslední chvíli a neztrácejte spojení s kolegou v autě. Bude to mít těžší.

• Pokud ji ztratíte, vraťte se k jejímu bydlišti - jste na nule a začínáte znovu.

Jestli to chcete zkusit v praxi, nabídněte se přímo Alfě. Detaily na www.ostraha.eu nebo telefonu 777 960 960

Co si myslíte vy? Napište nám na e-mail: ifhm@stratosfera.cz

(David Rozikruz, FHM)

Originální článek naleznete na http://www.super.cz/adrenalin/25356-jak-se-rozikruz-pokousel-stopovat-nevernou-manzelku-ne-svoji.html